"Mysli globálně, jednej lokálně." CESTA Z MĚSTA BRATRŮ MIKULÁŠKOVÝCH DO VIČICKÉHO VINAŘSTVÍ

Severní Čechy? Ideální kraj pro pěstování révy vinné už od středověku, potvrzují bratři Jakub a Robert Mikuláškovi v rozhovoru, který jsme s nimi pořídili na sklonku léta ve Vičicích, které se staly jejich novým domovem. Povídali jsme si o tom, jak se dva mladí muži z Karlových Varů dostali k vlastnímu vinařství, čím jsou česká vína specifická a proč se na tento vinařský region tak trochu zapomnělo.

Kdo přišel s nápadem pustit se do pěstování révy a výroby vína?

R: Posledních pár let jsme měli pocit, že město není místo kde bychom chtěli strávit celý život. Říkali jsme si, že by bylo dobré se odstěhovat. Nemyslím nutně do ciziny, ale do přírody. Nechtěli jsme zkrátka už dál žít ve městě. Otec pracuje v realitách a uložil část peněz do pozemku ve Vičicích, který koupil v dražbě. Tehdy tu byly třešně. Zavolal nám tenkrát, že prý u Chomutova koupil pozemek s nějakými stromy a máme se na něj přijet podívat. Pomyslel jsem si: U Chomutova? Samej popílek, díra, děs a hrůza. Prostě Karlovarák, který nikdy na severu nebyl. Měli jsem vsugerované, že to tady není hezké. Ale když jsem přijeli, vylezli jsme na kopec a podívali se pod sebe, tak nám spadla brada. A po několika minutách už jsme začali řešit, co tady budeme dělat. Co s těmi stromy? Necháme je tu nebo ne? Budou ještě plodit za deset patnáct let? Jakou techniku budeme potřebovat?

A jeden Moravák, který sem přijel kvůli prodeji traktoru, nám řekl: „Chlapi, tohle všechno jsou viniční tratě. Povím vám, co tu máte dělat – všechno vyklučit a vysázet tu víno!“

Později pozemkový fond prodával další pozemek. Tentokrát u popisku stálo: Vinice. Byl to kus země ve vesnici Stranná, kterou máme na dohled. U dražby jsme obstáli a najednou jsme měli 28let starou neudržovanou vinici.

J: Takhle jednoduché to ale nebylo. V březnu 2012, po koupi vinice, jsme ve Vičicích zakoupili barák a stodolu po třech koních a uvnitř všude kejda. Nevím, jestli to bylo štěstí, ale věci do sebe neuvěřitelně zapadly. Získali jsme pro naši věc pana Sedláčka, který zrovna končil ve Valtickém Podzemí, takže měl čas nám pomáhat. Díky němu jsme získali i kontakty na moravské vinaře, kteří se nám ozývali s tím, že „ tata zemřel, válí se tu kádě, lis a čerpadlo a já už v tom nechci pokračovat…“ Takže jsme rázem získali výhodně vybavení. Během léta jsme stodolu připravili na naší první sklizeň.

Jaký byl vlastně váš vztah k vínu před tím, než jste naskočili do vinařství? Co jste dělali a kde jste žili?

Robert: K vínu jsme neměli téměř žádný vztah. Rozlišovali jsme jen bílé a červené. S výjimkou doby, kdy jsme pobývali u příbuzných v Itálii, tam jsme zase nepili nic jiného než víno. Jsme Varáci, tak jsme vyrostli na plzeňském pivu, oba jsme pracovali za barem ve W-klubu. O víno jsme se začali zajímat až ve chvíli, když jsme zjistili, že budeme pracovat ve vinařství – to jsme ho najednou začali nakupovat ve velkém.

Jakub: U mě to bylo ještě trochu jinak. Začalo mi být najednou po pivu špatně. A s údivem jsem zjistil, že když vypiju lahev vína, tak jsem druhý den úplně v pohodě. Pomalu nám začalo docházet, že jsme dosud pili strašné věci. S prvním vyrobeným vínem jsme si teprve uvědomili, jak víno může chutnat.

Jak spolu máte jednotlivé činnosti v hospodaření rozdělené?

Robert: Docela logicky. Já jsem kuchař, takže jsem ve sklepě a brácha je automechanik, tak jezdí s traktorem. Táta se stará o administrativu.

Dohledali jste si historii pěstování vína v regionu? Na jaké tradice vlastně navazujete?

R: Jo, to bylo hned to první, o co jsme se zajímali. Proč tu jsou viniční tratě a přitom žádné vinice? Není to problém pěstovat víno takhle na severu? Začali jsme pátrat a zjistili jsme, že vinohradnictví tu zaniklo po třicetileté válce. Bohužel, co tenkrát nestačili zničit Švédové, to dokonali Češi – byla bída a vojáci rabovali. Pak se začaly zakládat chmelnice, postavil se pivovar, většina obyvatel na víno postupně zapomněla. Až někdo osvícený si vzpomněl, že se jedná o zapomenutý vinařský region a vyběhal si potřebná povolení k pokusnému založení vinice, aby si ověřil, jestli se tu vínu bude dařit nebo ne.

J: Navíc tady ve Vičicích byl lovecký zámek, kam jezdil Rudolf II. Něco tu se svou družinou ulovil, snědl a vypil. Protože to byl panovník, který se velmi zasloužil o rozmach vinohradnictví v českých zemích, nabízí se úvaha, jestli se tu za něj réva nepěstovala v daleko větší míře, než naznačují dnešní odhady.

Pro vás jako nováčky v oboru musela být osobnost Milana Sedláčka, autora encyklopedie Znalec vín, jako jakéhosi ´přítele na telefonu´ docela klíčová….

J: Naprosto.Byl skvěle informovaný a nebylo třeba mu nic vysvětlovat.

R: Od začátku se mu to tu pozdávalo. Přijel na jaře, takže bylo dobře vidět na všechny polohy, které šlo osázet. To není obvyklé ani na Moravě, že by vinohradník viděl na všechny své vinice.

J: I pan Kraus byl z vinice nadšený.

R: Oba pánové nám ale garantovali, že to nebude jednoduché začít takhle od píky, ale podpořili nás, že to rozhodně má smysl.

Měli jste vytyčenou nějakou metu, které chcete dosáhnout?

J: U nás na západě kolem Varů v podstatě neexistuje domácí produkce. Pro všechno člověk chodí do supermarketů. Tím motorem byla tedy hlavně touha stát se soběstačnými. Alespoň po část roku.

R: Mysli globálně, jednej lokálně. Snažíme se hospodařit na půdě tak, abychom ji nezničili. Děláme něco pro příští generace, pro obec, protože zvelebujeme její okolí. A je to i vidět.

Na vinici a ve sklepě spíš ctíte tradice nebo preferujete moderní postupy?

J: Když brácha dostane do sklepa hrozen, který není zatížený chemií, pracuje s tím, co už v tom hroznu je. Nestrkáme mu do cesty žádné nesmysly v podobě ušlechtilých kvasinek, výživ a aromat, kterých jsou v krámech plné regály. Jde nám o přirozenost. Je pravda, že doba si žádá polosuchá a polosladká vína a toho přirozeným procesem nedosáhneme, tím získáme vždycky jen suché víno. Všechna naše vína jsou rozkvášena spontánně, tedy za pomoci divokých kvasinek přirozeně se vyskytujících v bobulích.

R: Zkrátka i ta polosuchá a polosladká vína jsou stoprocentně přírodní. Což znamená žádné přidané kvasinky a přísady, jenom síra. Bez ní víno v nerezu neuděláte. Ale brzy to půjde i bez ní díky novému českému objevu založeném na enzymu, který přirozenou cestou zastavuje kvašení, takže v budoucnu bychom se měli obejít i bez síry.

Jakou důležitost přikládáte ekologickému rozměru hospodaření?

J: Naprosto zásadní. Problém je ale v tom, že zatím nemáme certifikaci, takže lidi nám musí věřit, když jim říkáme, že naše víno se nesetká s žádnými látkami, které by byly v rozporu s principy ekologického vinohradnictví. Za naše víno dáme ruku do ohně a sázíme na důvěru našich zákazníků.

Technologiím se asi nebráníte, že? Jsou vinaři, kteří si zakládají třeba na ručním sběru…

R: Žijeme ve 21. století… Sběr probíhá výhradně ručně, ale zpracování už s technologií.

J: Tak ortodoxní opravdu nejsme. Myslím, že nezačneme šlapat hrozny.

Jaká kritéria jste brali v úvahu, když jste vybírali odrůdy k osázení vašich vinic?

J: Hlavně senzorické. Když jsme ochutnali Hibernal, tak jsme věděli, že ho musíme mít. (smích)

R: Samozřejmě jsme chtěli „rezistenty,“ které potřebují minimální postřiky. A pak.. jsme na severu, takže jsme potřebovali rané a středně rané odrůdy. Pozdní odrůdy, třeba ryzlink, tady v nepříznivém roce nemá šanci dozrát. Když na Moravě hrozny dozrávají v půlce září, tak u nás musíme počkat až na konec září. Což je ještě v pohodě, ale když na Moravě některé hrozny dozrávají až v půlce října, tak tady bychom se dočkali až v listopadu, a to už je v háji.

Jak byste charakterizovali zdejší terrior?

R: Půda je hlinitojílovitá. Byla tu třetihorní řeka, v 6-7 metrech začínají písky, což znamená, že réva se k nim dostane v pozdějším roce. Vody máme v podloží dostatek. Co se týče srážek, nacházíme se v nejsušší oblasti VO Čechy, protože většinu srážek ze západu zastaví Krušné Hory. Máme nejvyšší počet slunečných dnů a o 1,5 C v průměru nižší teplotu než jižní Morava. Spadne tu v průměru kolem 550 mm srážek za rok. Což je na hraně, ale jinak jsou podmínky pro révu u nás naprosto ideální. Mrazům se samozřejmě nevyhneme.

A co zatřiďování podle cukernatosti hroznů?

J: U ročníku 2015 jsme se rozhodli, že zatřiďovat nebudeme. Ohodnotit víno podle toho, jakou cukernatost měl hrozen, je nesmysl, chyba se může stát i ve sklepě. Tato informace neříká nic o tom, že to je dobré víno, jenom to, že mělo hodně cukru. My nepotřebujeme lidi přesvědčovat etiketou, ale ukážeme, jak víno vyrábíme, a dáme jim ochutnat.

Čím jsou specifická vína z Čech?

R: Kyseliny hrají obrovskou roli. V dobrých ročnících mají česká vína větší šmrnc než moravská. Moravským chybí kyseliny, které by jim dodávaly šťávu. Občas v nějakých vínech cítím až slanost, například v kutnohorských nebo od Lobkowiczů z Roudnice. Možná mají blíže k německým vínům než k těm moravským. Teď jsem chutnal Ryzlink z Německa, vína jsou hodně podobná, jako ta naše, jenom kyselin tam bylo ještě víc.

J: Naše víno je přírodní produkt – jenom hrozny a příroda se postará, my to jenom hlídáme.